Významní občané

Generál Rudolf Králíček

/19. 1 1862 – 4. 1. 1946/
Generál pěchoty Rudolf Králíček se narodil v Huštěnovicích 19. 1. 1862. Otec byl rakousko-uherský železničář. Studoval tři roky na gymnaziu v Uherském Hradišti, v osmnácti letech nastoupil do kadetní školy pěchoty v Košicích. V roce 1880 se stal kadetem u 59. pěšího pluku v Tridentu, 1881 poručíkem a v roce 1886 začal studovat na Válečné škole ve Vídni.  Po vyřazení postupoval ve služební karieře.
V roce 1888 byl přidělen ke generálnímu štábu a zařazen na velitelství 19. pěší brigády v Josefově, 1890 přeložen ke štábu 3. pěší divize v Linci, 1891 povýšen na hejtmana generálního stábu. Od roku 1892 konceptním důstojníkem 10. oddělení ministerstva války. Od roku 1895 byl velitelem roty u 21. praporu polních myslivců v Brně, od roku 1896 učitelem taktiky pěchoty na Válečné škole ve Vídni. V roce 1897 byl povýšen na majora, od roku 1900 velitelem praporu u 57. pěšího pluku v Tarnově. V roce 1901 povýšen na podplukovníka, v roce 1903 byl přednostou 10. oddělení ministerstva války. V roce 1904 povýšen na plukovníka a v roce 1907 byl velitelem 45. pěšího pluku v Przemyšlu. Od roku 1910 byl velitelem 65. pěší brigády v Rábu a byl povýšen na generálmajora. V roce 1913 byl velitelem 15. pěší divize v Miškolci a byl povýšen na polního podmaršálka /generálporučík/.
Generál Rudolf Králíček začal válku v dubnu 1914 vedením 28. pěší divize v Lublani v hodnosti podmaršálka. Po vypuknutí války byl nasazen v boji na Stryji, u Zloczowa a Lvova, u Przemyšlu.  Na konci roku 1914 sváděl těžké boje s Rusy o přístupy do Karpat. Byl v čele armádní skupiny „Králíček“. V prosinci 1914 se stal velitelem IX. sboru v úspěšné ofenzívě na Tarnow, bitva u Riglice. Po průlomu fronty u Gorlice v květnu 1915 úspěšně postupoval  k Sanu a na Lublin, kde zvítězil v tzv. druhé bitvě u Krasniku, s srpnu se zúčastnil dobytí pevnosti Luck.  V červnu 1916 začal boj, jaký východní fronta doposud nezažila a generál Králíček se svými vojáky v této gigantické bitvě mezi Zborovem a Koniuchami bojoval a obstál. Na ruské frontě vynikal, ale krátce poté, v říjnu 1916, vážně onemocněl a byl delší dobu hospitalizován. Po vyléčení v únoru 1917, byl poslán na italskou frontu, v březnu téhož roku byl velitelem XVI. sboru a 16. května 1917 byl povýšen na generála pěchoty. Po průlomu italské fronty u Caporetta osvobodil Görz, v prosinci ještě bojoval na Piavě. V únoru 1918 se stal tajným radou. V únoru 1918 čelil hlavnímu italskému útoku, se zbytky jednotek ustoupil na Soču, kde byl sbor v listopadu rozpuštěn. Ještě v listopadu se přihlásil do armády a přestěhoval se do Brna. V dubnu 1919 byl přijat do československé armády jako armádní generál v.v.. V Českém Těšíně prožil zbytek života v ústraní, kde prodělal polský i německý zábor. Zemřel 4. ledna 1946. Generál Králíček platil za zkušeného, spolehlivého a uvážlivého velitele. Ocitl se v roce 1918 v širším výběru na šéfa rakousko-uherského generální štábu. Mohlo to být na popud císaře Karla, který při svých častých návštěvách na frontě nikdy nezapomněl věnovat čas Králíčkově návštěvě.
/Lit.: Fidler, J. a kol.: Československá generalita. Biografie. Armádní generálové 1918-1938. Praha 1995/

Legionář Antonín Směták

/11. 3. 1890 – 12. 8. 1918/
Antonín Směták se narodil v Huštěnovicích 11. března 1890. Po absolvování nižšího gymnázia na Obchodní akademii v Brně, konal vojenskou službu u 49. rakouského pluku v Brně. Po ukončení vojenské služby nastoupil v Kojetíně jako úředník městské elektrárny. Při mobilizaci v roce 1914 odešel do pole s prvními vojáky. Už 13. září 1914 přešel k Rusům u městečka Námirova v Haliči. Prošel různými zajateckými tábory. Byl v Taškentu, Revalu u Finského zálivu. V říjnu 1916 odešel s několika druhy do československé armády. S 1. střeleckým plukem bojoval 2. července 1917 ve slavné bitvě u Zborova.
Dne 26. května 1917 byl povýšen na svobodníka a 20. června na desátníka. Po bitvě u Zborova byl jmenován důstojnickým zástupcem a povýšen na četaře. 20. června 1918 byl jmenován praporčíkem. Na Nikolajevské frontě byl těžce zraněn do lokte pravé ruky. Zemřel 12. srpna 1918, podlehnuv otravě krve. Pohřben byl 13. srpna 1918 v Samaře.
Na popud místního řídícího učitele Františka Valenty byla na jeho rodný dům čp. 64 umístěna pamětní deska. V době války byla pamětní deska uschována a znovu odhalena 12. srpna 1945 před slavností dožínek.

PhDr. Fanna Hasmandová

/1888 –  3. 3. 1930/
Fanna Hasmandová – spisovatelka, redaktorka a autorka povídek ze Slovácka se narodila v Huštěnovicích v roce 1888. Přestože žila v USA, na své rodné Huštěnovice neustále vzpomínala a její poslední přání bylo, aby její popel byl rozptýlen na huštěnovských lukách. Přání splnila její sestra. Po úrazu a pádu z koně zemřela poměrně mladá ve svých 42 letech 3. 3. 1930 v Přerově.
Z její literární tvorby: Obrázky z Moravského Slovácka /1919/, Illuse /1921/, Dolů dolinečků /1924/, Malí američánkové /1929/.

MUDr. Jan Maňásek

/16. 2. 1898 – 10. 6. 1943/
Jan Maňásek se narodil jako nejmladší syn rolníka a kováře Jana Maňáska. Po vychození Obecné školy v Huštěnovicích studoval na Reálném gymnáziu v Uherském Hradišti. V roce 1916 byl povolán do armády a bojoval na bojišti u Verdunu a v Itálii na řece Piavě. Byl dvakrát raněn a z války si donesl střepinu granátu v plicích. Po skončení 1. světové války dokončil středoškolská studia. Po maturitě v roce 1919 studoval medicínu na Masarykově universitě v Brně. V roce 1927 nastoupil místo obvodního lékaře v Březolupech.
Po okupaci Československa se zapojil do protiněmeckého odboje Obrana národa, jejím velitelem byl pplk. Štěrba. 13. 11. 1940 byl zatčen gestapem v Topolné u porodu. Po výsleších, na gestapu v Uherském Hradišti, byl převezen do Sušilových kolejí v Brně. Prošel věznicemi ve Wohlau, Vratislav /Breslau/. V roce 1942 proběhlo hlavní líčení u soudu ve Vratislavi. Za přípravu velezrady, poskytování finančních částek pro Obranu národa, za nákup zbraní, byl odsouzen na osm let. Po soudu doktor Maňásek byl převezen k výkonu trestu do věznice ve Wohlau, kde onemocněl otevřenou plicní tuberkulozou. Po převozu do věznice na Mírově umírá 10. 6. 1943. Pochován byl po osvobození na hřbitově v Huštěnovicích v roce 1945.

Major Hynek Býček

/8. 1. 1898 – 10. 9. 1992/
V Huštěnovicích čp. 11 se narodila 8. 1. 1898 legenda dostihového sportu Hynek Býček. Celý svůj bohatý život zasvětil jezdeckému sportu. Od roku 1928 až po rok 1947 byl nepřetržitě členem reprezentačního skokového družstva. Startoval úspěšně na všech významných závodištích Evropy, USA i Kanady. Ve Velké pardubické startoval pětkrát,  z čehož byl jedenkrát druhý a dvakrát třetí. V Chicágu překonal v roce 1933 s koněm Gabriela náš rekord ve skoku do výšky výkonem 205,4 cm. Tento rekord nebyl pravděpodobně  dosud překonán. Se svou sportovní karierou se rozloučil  opravdu důstojně, na mezinárodních závodech v Báden-Bádenu v roce 1947, kde zvítězil. V tomtéž roce zvítězil i v Pardubicích. Byl trenérem a vychoval řadu dobrých jezdců, mezi nimi byl i další huštěnovický rodák Josef Kieryk. Svou činnost dělil spravedlivě mezi dostihové a sportovní ježdění. Startoval ve Vídni, Cáchách, Varšavě,  Torontu, Chicagu, NEw Yorku, Dublinu, Luzernu, Berlíně, Báden-Bádenu a jinde. Zemřel v požehnaném věku 94 let a je pohřben ve svém rodišti v Huštěnovicích.

žokej Josef Kieryk

/18. 8. 1927 – 24. 4. 1987/
Josef Kieryk se narodil v dělnické rodině v Huštěnovicích čp. 123. Učil se krejčím, ale nedoučil se, protože major Hynek Býček jej přetáhl ještě za války do Chuchle, kdy poznal jeho zájem o koně. Tehdy mu bylo 16 let.
Jako jezdec byl velmi výborný. Byl jedním z prvních žokejů, což je titul jezdce, který vyhraje padesát dostihů. Nebylo něco, co by o koních nevěděl. Pro svoje odborné kvality byl vybrán k ruce tehdejšímu ruskému trenérovi, aby odkoukal jeho práci. Pak měl převzít jako trenér Hřebčín Napajedla, ale nebyl straník a přednost dostal předseda KSČ.  Nikdy nevyhrál derby, což ho velmi trápilo. Když vychoval koně od hříběte s nadějí na vrcholné vítězství, opět měl přednost straník.
Jeho jezdecká kariéra slibně začala, ale skončila těžkým úrazem hlavy v roce 1963 na překážkách. Přesto ještě v roce 1969 vyhrál sedm dostihů. Koním se věnovala i jeho manželka Věra. Snad každý její třetí start byl vítězný. V roce 1975 získala Šampionát. Josef Kieryk zemřel ve věku 60 let v roce 1987 v Praze, kde je i pochován.

Antonín Sládek, akademický malíř

/29. 10. 1942 – 31. 10. 2009/
Malíř Antonín Sládek se narodil v Huštěnovicích čp. 263. Vystudoval Umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti a Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze. V roce 1967 jako diplomovou práci namaloval Dětství Morseovo a tato práce byla odkoupena pro Národní galerii.
Antonín Sládek se věnoval žánrům, kterým se obvykle jeho kolegové vyhýbají. Maloval pohledy z okna, městská zákoutí, nevyhýbal se zátiším. Znamenitě uměl zejména portréty. Nejsou moderní, divoké, ale poctivě zachycují charakteristické  rysy. Působí výstižně, lehce. Antonín Sládek chodil vždy se skicákem v ruce. Přes zdařilý start na sklonku šedesátých let se na dlouhou dobu odmlčel. Jeho vlastní první přehlídka se konala až v roce 1993 v Galerii Pont Neuf v Pařížti, kdy bylo Sládkovi přesně 50 let. Na sklonku sedmdesátých let se oženil s Francouzkou a díky tomu neměl problémy s vycestováním. Skončily časy bez výstav. Jeho obrazy a kresby se objevily v Galerii Ztichlá klika, v kavárně Umělecko-průmyslového muzea, v Galerii Nový svět, v Galerii Lazarská, vystavoval také v Plzni, v Ostravě , Paříži.
Akademický malíř Antonín Sládek zemřel krátce po svých 67. narozeninách 31. října 2009 v Praze. Jeho ostatky jsou uloženy v rodinném hrobu v Huštěnovicích.

Jiří Kaňovský, akademický sochař

/5. 3. 1949 – 3.2.2016/
Akademický sochař Jiří Kaňovský se narodil v Huštěnovicích čp. 39, kde prožil nejkrásnější školní léta. Po absolvování povinné školní docházky studoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Poté se hlásil  a byl přijat na medicínu v Hradci Králové. Ale ještě před nástupem do Hradce se setkal se svým profesorem z Uherského Hradiště a ten jej přesvědčil ke studiu Akademie výtvarného umění v Praze, kde získal akademický titul.
V devatenácti letech odešel do Prahy, tam se i oženil. Velkou část svého života prožil v Jablonném v Podještědí, kde měl svůj ateliér. Na Moravské Slovácko nezapomínal, stále se vracel do rodných Huštěnovic, kde měl své spolužáky, přátele a krásné vzpomínky na dětství.
Hodně se zabýval restaurováním, např. na Prašné bráně dva roky práce, Nové Město nad Metují – zrestaurované sochy, Veltrusy – ohradní zeď, schodiště a velké sochy. V Hodoníně sochy před kostelem jsou rovněž jeho restaurátoským dílem a mnoho dalšího.
První práce pro náš region byla hned v jeho šestnácti letech na budově mateřské školy ve vedlejších Babicích – sgrafito ve výklencích oken.
Adademický sochař Jiří Kaňovský se poslední léta zabýval volnou tvorbou. Jeho sochy jsou výhradně z pískovcového kamene a lipového dřeva. V zimních měsících se zabýval olejomalbou. Akademický sochař Jiří Kaňovský zemřel necelý měsíc před svými 67. narozeninami v Jablonném v Podještědí.

Hana Špalková, košíkářka

/12. 7. 1962/
Košíkářka Hana Špalková se narodila v Uherském Hradišti 12. 7. 1962. V roce 1981 ukončila učební obor umělecké zpracovávání přírodních pletiv – košíkářka v Ústředí lidové umělecké výroby v Praze. V roce 1972 se provdala za Jaroslava Špalka, který je tesař a má také blízko k tradičním řemeslům. S rodinou se přestěhovala do Huštěnovic, kde si postavili rodinný domek.
Praxi získala Hana Špalková u košíkářského mistra Františka Daňhela v Buchlovicích, kterému vděčí za to, co dnes umí. Pracovala v ÚLUVu do roku 1991. Od roku 1992 ve Výzkumném ústavu Lesnictví a myslivosti, kde se zabývala pěstováním vrb, což souvisí s košíkářstvím. V Oblastní charitě v Uherském Hradišti pracovala v chráněné dílně v letech 1999-2001 jako košíkářka. Od roku 2002 provozuje svoji živnost košíkářství v rodinném domku v Huštěnovicích. Její košíkářské výrobky jsou ze štípaného rákosu, zvaného pedig, červeného proutí nebo šénu, který nakupuje v košíkářském centru v Morkovicích. Zelené proutí si sama pěstuje na poli. S loupáním proutí pomáhá celá rodina. Paní Hanu Špalkovou najdeme od ráno do večera, ve všední den nebo v neděli, v dílně u verpánku, mezi proutím. Pod jejíma rukama vznikají ošatky, tácky, podnosy, misky, hospodářské koše a košíky, oplétané demižony, lahve a skleničky. Také menší nábytek nebo aranžmá do bytu. Své výrobky si sama prodává v dobovém kostýmu a ve vlastním stylovém stánku.
Hana Špalková našla nové prvky pletení proutí, její práce je pečlivá, výrobky mají její typický vzor. Svou práci představuje v muzeích v celé České republice i v zahraničí. Účastní se jarmarků ve skanzenech a městech. předvádí a prodává své výrobky a ochotně zasvěcuje do technologických postupů. Při předváděcích akcích dává možnost zájemcům vyzkoušet si práci s proutím. Její výrobky jsou v mnoha domácnostech a muzeích.
Od roku 2001 je Hana Špalková členkou rady Sdružení lidových řemeslníků a výrobců FOLK ART PRODUCTION. Od roku 2005 je členkou rady Spolku moravského dědictví v Uherském Hradišti.
V roce 2007 převzala Cenu Vladimíra Boučka, kterou uděluje město Uherské Hradiště řemeslníkům, kteří se zasloužili o zachování a rozvoj lidové umělecké tradice.

Miroslav Říha

/6. 7. 1951 v Huštěnovicích/
Miroslav Říha je aktivní propagátor lidové kultury Slovácka a své rodné obce. Po absolvování gymnasia v Uherském Hradišti v roce 1969 odešel na studia do Prahy, kde žije dodnes. Vedle své náročné pracovní profese v manažerských funkcích v oblasti IT se od příchodu do Prahy plně věnuje spolkové činnosti v pražském Slováckém krúžku. V mládí jako tanečník, zpěvák, stárek, později jako jednatel a od roku 1991 starosta krúžku. Pod jeho vedením se krúžek stává vůdčím spolkem všech krajanských sdružení působících v Praze. Osobně se mimo jiné zasloužil o obnovení stoleté tradice pražského Moravského plesu v Praze po roce 1989. Připravuje a vydává krajanský časopis Vědomosť, je zakladatelem dnes již tradičních výstav vín pořádaných krúžkem. Je organizátorem společných setkání s partnerskými krúžky z Brna, Bratislavy a Skalice. V oblasti publikační se podílí na vydávání publikací s krúžkařskou tématikou. Důsledně dbá a vede krúžek k udržování stále živé spolupráce mezi pražskou krajanskou obcí a rodným regionem Slovácka.

Miloslav Hrdý

/12. 3. 1946/
Folklorista, národopisec, organizátor lidových slavností. Píše básničky, sběratel, dlouholetý tanečník souboru Dolina Staré Město /1963 – 1973/. V roce 1975 založil v Kudlovicích Soubor písní a tanců Lúčka, kde působil od roku 1975 – 1991 /s dvouletou přestávku v letech 1987 – 1988/. V roce 1980 spoluzakládal Taneční skupinu při Cimbálové muzice Jaroslava Čecha v Uherském hradišti, kde tancoval. Dále vedl soubor Danaj ve Strážnici od roku 1986 do roku 1989. Na dva roky se vrátil do Lúčky. V roce 1991 byl u zrodu Folklorního studia Buchlovice. Folklorní agentura Buchlov je s ním spojena od roku 2000.
Dlouhodobě spolupracuje s organizátory regionálních lidových slavností a Mezinárodního festivalu ve Strážnici. Byl u zrodu Kosení, Festivalu česneku a při založení Muzea Podhradí v Buchlovících. Milosalv Hrdý byl také u zrodu prvního ročníku Slavností vína v Uherském Hradišti.
Folklorní pracovnu má v rodném domě v Huštěnovicích čp. 55. Zajímá jej dřívější život obyčejných lidí, zapisuje staré písničky, vyprávění. Je autorem básní o vinařích, sklepech a o víně Pime, chlapci, pime víno …/1985/. V roce 2006 jeho zásluhou vyšla kniha Písně malované Slováckem. Miloslav Hrdý publikuje v regionálním tisku, Malovaném kraji nebo Národopisné revui.

Jindřich Huťka

/12. 4. 1933 – 26. 12. 2004/
Mezi nejrespektovanější řezbáře regionu patřil i mistr dláta Jindřich Huťka, který se narodil 12. 4. 1933 v sousedních Babicích, poslední roky žil v Huštěnovicích.
Už jako malý chlapec si hrával v truhlářské dílně svého otce, na základní škole vyráběl modely letadel a lodí, zlákalo jeji sbírání samorostů. Po vyučení a studiích v Praze přes 30 roků učil technické předměty na Odborném učilišti strojírenském v Praze. Počátkem roku 1975 začala jeho řezbářská tvorba. Dřevěné plastiky a reliéfy zpočátku dělal jen pro své potěšení. Vystavovat začal až v roce 1993 a to ve svém rodišti. V následujícíh letech vystavoval v Žatci, Liběšicích, v jeho zahradě a galerii „A“ na chaloupce ve Lhotě, v Praze – Chodovské tvrzi, Bechyni, Babicích, Huštěnovicích a Uherském Hradišti. Svými dílky potěšil na několika samostatných i kolektivních výstavách v regionu.
Jindřich Huťka zemřel 26. 12. 2004 v Huštěnovicích, pochován je v rodinném hrobu v Praze.